Octoginta Octo 2006

Tým "Petřín 205"

Známý též jako "Ukulele" neb "To není žádná malá kytárka!"

Martin *M.i.X* Fuchs :: Zuzka Jindrová :: Martin *Alfík* Blažek :: Klára Pilíková :: Viktor Chvátal

Ach jo, na fotky by mělo jít kliknout, aby se ukázaly celé, ale zdá se, že to dobře funguje jenom v Opeře :(((

S kamarády z pražské hvězdárny na Petříně jsme už dlouho jezdili na všemožné i nemožné akce, tak jsme dospěli i k tomu, že jsme se přihlásili na osmdesátiosmi hodinový závod Octoginta Octo pořádaný občanským sdružením Velký Vůz. Na akci jsem se moc těšil, protože jsem o ní slyšel od kamarádů, kteří závod běželi v loni.

Když nadešel den D, jel jsem metrem na stanici Vysočanská, neboť závod začínal blízko Nádraží Libeň. Už když jsem vycházel z metra, viděl jsem všude okolo lidi s batohy, tak mi bylo jasné, že jdu správně. Protože máme všichni zálibu v lezení na komíny, dali jsme si stylově sraz pod cihlovým komínem Na Harfě. Včas jsme tam byli jen čtyři a když M.i.X zjistil, že Klára je teprve na Můstku, rozhodli jsme se vylézt jen ve čtyřech. Z komína byl nádherný výhled na autobusovou zastávku Nádraží Libeň, kde jsme viděli davy lidí s batohy. Pak jsme slezli dolů a šli směrem na sraz. Vzápětí jsme se potkali s Klárou, která začala kňučet, že bez komína nikam nepůjde. Protestovali jsme, že jinak na sraz přijdeme pozdě, ale ona byla tak neodbytná, že se musel M.i.X obětovat a jít s ní. Hmm, to asi nebyla ta pravá slova, kdo zná M.i.Xe, tak ví, že to udělal dobrovolně a rád. My ostatní jdeme na místo srazu. Byli jsme tam již mezi posledními týmy, které všechny na někoho čekali, ale nemohli jsme jít k registraci, dokud jsme nebyli kompletní. Asi po deseti minutách jsme se opět sešli a byli jsme vpuštěni do budovy. Tam jsme odevzdali náš seznam a byli jsme dezinfikováni, což se projevilo značkou na ruce, která byla vidět jen pod UV lampou.

Na začátek nás pán v bílém plášti seznámil situací, proč jsme na místě. Následoval moc pěkný amatérsky vyrobený dokument. Poté se nahlas četla jména jednotlivých účastníků a ti byli odváděni do jednotlivých autobusů, vždy tak, aby lidé z jednoho týmu byli co nejvíce rozptýleni. Do každého z autobusů s námi šli dva vojáci v uniformách (s plastovými samopaly). Chtělo se mi dost spát, tak jsem se v autobuse pohodlně opřel a probudil jsem se asi až po hodině jízdy, když jsme zastavili. Autobus otevřel dveře, dovnitř vběhnul muž, který zastřelil oba vojáky a následně se ozvaly výkřiky "Toto je přepadení, rychle pryč!" Během vystupování jsem dostal do ruky kus mapy, se kterým jsem odešel na přilehlou louku. Teď už jen zbývalo najít zbytek týmu, což nebyl nijak těžký oříšek, protože skoro vzápětí jsem potkal Zuzku s tím, že zbytek týmu už je nahoře.

Dali jsme dohromady mapy a zjistili jsme, kam máme jít. M.i.X věděl docela přesně, kde jsme, tak už stačilo jen podle oblohy nebo kompasu zjistit ten správný směr a vyrazit. Řekli jsme si, že nejlepší bude jít přes Dubou, odkud vede turistická značka na místo, kam jsme měli dorazit. Byla krásně jasná noc, všude bylo bláto a mokro. Šlo se nám dobře, byli jsme ještě poměrně odpočatí. Po nějaké době jsme sešli ze značky, po které by byla cesta nejkratší, ale žádná škoda, do Dubé jsme dorazili v rozumném čase. Pokračovali jsme po červené a žluté značce dál, po cestě jsme se potkávali s ostatními týmy. Všude na okolních cestách a v lesích se pohybovaly světlušky. V jednom místě byla na žluté značce nepříjemná zatáčka, kde jsme značku tak trochu ztratili. Chvíli jsme se pohybovali na úpatí kopce, na který jsme měli dorazit, ale kde nic, tu nic. Byli jsme ale příliš líní na to, abychom se vraceli zpět, tak jsme volili cestu lesem rovnou do kopce. Sotva znatelná cesta se nám záhy ztratila, ale zpět to bylo dál a dál, taj jsme stále pokračovali kamsi rovně nahoru. Les houstnul a houstnul, některé směry byli neprůchozí, museli jsme se prodírat mladými borovicemi a houštím. Nakonec jsme v dálce uviděli další světlušky, což nás utvrdilo v představě, že jdeme správně a za pár desítek minut jsme byli na vrcholku.

Tam stála nástěnka s různými informacemi, z nichž pro nás byla asi nejdůležitější mapa, na které byly pozice tří míst s potřebnými informacemi. Pod nástěnkou byla krabice, kde jsme dostali průhlednou fólii s klíčem k nějaké šifře. Všechna další místa které byla nedaleko, v dosahu asi dvou kilometrů. Na všechna jsme dorazili, dozvěděli jsme se akorát polohu dalších míst, která však byla o něco dál. Před tím, než jsme na ně vyrazili, udělali jsme asi hodinovou pauzu, kdy jsme se najedli a uvařili čaj a maté. To nás trochu postavilo na nohy, což jsme potřebovali, neboť již začínal další bílý den. Na stanovištích jsme dostali tři texty, na kterých byly pro nás nesmyslné informace. Nezapomínal jsme na náš klíč, tak jsme se ho snažili na tyto papíry nějak napasovat, ale nevěděli jsme, jak ho položit. Všímáme si, že některé papíry mají úzké okraje a jen jeden má široký. Tušíme, že je musíme dát částečně na sebe. Netrvalo dlouho a Klára si všimla, že v každém papíru je díra po jehle. Stačilo už jen vyndat svírací špendlík, dát papíry na sebe, přiložit klíč a Klára už čte: "Staré Splavy výpust." M.i.X má poznámku, že tam je Mácháč. Trochu se strachujeme, abychom nemuseli jet na lodi, protože byla po ránu ještě pořádná zima a zároveň jsme nechtěli utopit naše batohy.

Když jsme přicházeli k jezeru, válela se na něm bílá ranní mlha. Na břehu jsou vyskládané lodě, u kterých se chlapík v zeleném oblečení, říká nám, že jsme dorazili zatím třináctí a dává nám další informace. K tomu, abychom dostali loď, musíme zjistit jména dvou doktorů, sehnat pádla a přinést úplatek pro hlídače. Vše prý najdeme na břehu jezera, když po něm půjdeme po směru hodinových ručiček. Na to místo jsme za chvíli dorazili. Byly tam stromy s různými papíry a na některých byly postavené lanové překážky. Měli jsme zjevně tři možnosti, jít na lano, řešit šifru nebo hrát scénky. Pro začátek jsme si vybrali tu prostřední možnost.

foto

Záhy jsme zjistili, že to nebude až tak jednoduché. Úloha byla na způsob Einsteinovy šifry, která se dá poměrně jednoduše vyřešit na papíře, ale ten jsme měli zakázaný, tak jsme museli řešit zpaměti. Nejprve jsme se rozdělili tak, že si každý pamatoval některé závislosti, ale dát vše dohromady bylo velmi obtížné. Nakonec jsme se domluvili, že každý si bude pamatovat jednoho člověka, což už bylo jednodušší a na hledaná jména jsme už přišli, nicméně jsme tím nějakou tu hodinku ztratili.

foto

Další a velmi zábavná část byla hraní scének. Na papíře byl scénář, který jsme měli sehrát. Nebyl ani jinak příliš dlouhý, zato se hemžil těžko vyslovitelnými výrazy, které nám dělalo potíže si zapamatovat. Na začátku jsme netušili, kolik peněz za ně musíme získat, ale odhadovali jsme, že budeme muset sehrát tak dvě, tři scénky. Trochu nás porazilo, když jsme se dozvěděli, že jich bude asi třináct, a to jsme ještě nevěděli, že dvě zkazíme. Nejdříve jsme se poměrně dobře bavili, ale ke konci už nám z nich šla hlava kolem a těšili jsme se, až bude konec...

foto

Na lanové překážce se nám nejprve podařilo sehnat jedno pádlo, což bylo na dvě lodě až příliš málo. Proto jsme se o překážku pokusili ještě jednou, což opět nemělo valný úspěch, ale pro velký nával na tuto atrakci se organizátoři rozhodli dávat automaticky alespoň dvě pádla, za což jsme byli rádi a vydali jsme se na cestu k lodičkám.

Tady jsme odevzdali peníze a prozradili dvě jména, která byla naštěstí správně, tak jsme dostali k dispozici dvě lodě, do kterých jsme nacpali celkem pět lidí a pět batohů. Loď se třemi lidmi byla velmi nestabilní, tak jsme rovnou lodě spojili a pádlovali jedním pádlem vzadu na každé lodi. Za chvíli jsem začal litovat, že jsem se lépe neoblékl, protože dál od břehu foukal studený vítr, díky němuž se ještě navíc dělaly vlnky a proto na nás ve předu výrazně šplouchalo. Jeli jsme daleko podél levého břehu, dlouho jsme viděli lodě ostatních týmů ještě mnohem dál. Kousek před očekávaným cílem jsme potkali organizátora ve žluté loďce s kamerou, který si nás natočil, asi na památku :)

foto

Po přistání na pevné zemi jsme udělali čaj a pořádně se najedli. Zároveň jsme si také přečetli instrukce, kam jít dál. Psalo se tam, že máme dorazit na nejvyšší kopec v okolí. Již delší dobu jsme v dálce vyhlíželi Bezděz, tak nám bylo jasné, že to bude on. Už jsme se skoro chystali vyrazit, když v tom mi zazvonil telefon a organizátoři nás upozornili, že kdybychom náhodou chtěli jít na Bezděz, tak to je špatně a že náš kopec je mnohem blíž. Napadlo mě, že nějaký jiný tým už tam určitě šel a díky němu jsme tam nemuseli my...

foto

Náš kopec jsme uviděli hned, jak jsme vyšli z lesa. Chvíli jsme šli podél něj a potom jsme ho vzali útokem, přímo nahoru. Ze svahu kopce byl moc pěkný výhled na západ slunce nad jezerem. Úplně nahoře byl stožár s vysílačem, kde jsme neodolali a šli se rozhlédnout. Slunce už bylo bohužel pod obzorem, ale výhled byl i tak nádherný. Když jsme slezli, byli jsme seznámení s tím, že z kopce je natáhnutý provázek a všichni kromě jednoho člena týmu si musíme zavázat oči. Na pozici vidoucího rádce jsme se mohli postupně střídat. Nejprve jsme scházeli po prudkém svahu přímo dolů, později jsme šli lesem, kde jsme měli na každém kroku nějakou kládu nebo alespoň spadlou větev. Přišlo nám, že cesta je až příliš dlouhá, během ní už se úplně setmělo.

foto

Když jsme dorazili na konec provázku, zjistili jsme, že se nacházíme ve výcvikovém táboře. Dostali jsme k dispozici mapu, ovšem jen k jednomu nahlédnutí maximálně na deset minut. Mapu jsme si museli zapamatovat a teprve poté jsme ji z paměti mohli nakreslit na papír. To nám příliš potíže nedělalo. Trochu nás děsilo, že stanovišť tam bylo až příliš mnoho a my jsme na vše měli jen čtyři hodiny. Navíc kolem nás šel tým, který říkal, že je na místě již od jedné hodiny a teď, v osm, mu zbývají ještě dvě úlohy. Řekli jsme si, že si nějaký úkol přeci jen půjdeme zkusit, tak jsme zamířili asi k nejbližšímu stanovišti C. Tam jsme se ovšem dozvěděli dosti nepříjemnou novinku a to, že k úkolu C musíme mít splněn úkol D. Bylo nám hned jasné, že nejprve je třeba odhalit celý řetězec popisující posloupnost stanovišť, která udává pořadí, v jakém je můžeme splnit (Kdo tuto větu pochopí, má bod:). Když jsme si spočítali, že jedna a jedna jsou dvě, bylo nám hned jasné, že hotoví bychom byli tak v osm ráno.

Rozhodli jsme se tedy pro alternativní plán. Tato hra pro nás byla v podstatě nesplnitelná a bohužel se hrála ve smyslu všechno nebo nic. Zalezli jsme tedy asi sto metrů do lesa, na zem hodili karimatky a dali jsme si příjemný tříhodinový spánek. Ve tři čtvrtě na půlnoc jsme vstali a šli na konečné stanoviště. Tam jsme přiznali, že úkoly nemáme a dozvěděli se smutnou zprávu, že už nemůžeme být první, hehe :). Potom nám byla popsána cesta dále na místo, kde údajně bude možné spát. M.i.X vytahuje ukulele a za doprovodu hudby předbíháme několik zničených týmů, které zřejmě, na rozdíl od nás, splnily předcházející část závodu. Když jsme dorazili na asfaltku, připojili jsme se k dalším dvěma týmům, hrajeme na ukulele a pokračovali dál. V místě, kde jsme měli odbočit doleva, jsme potkali asi padesát lidí s tím, že po cestě zkoušeli jít a údajně nikam nevedla. Někdo už zavolal Wawimu, který za chvíli přijel v bílém favoritu, chvíli s někým telefonoval a cosi hledal na mapě, potom otevřel závoru a projel s autem dál. Zjistil, že jdeme správně a onen průzkumný tým byl zřejmě příliš líný a nešel po cestě dostatečně daleko.

Když jsme přišli do tábora, dozvěděli jsme se, že všechny týmy mají povinně šedesát minut odpočinku. Potom si můžeme vyzvednou žetony a plnit úkoly na jednotlivých stanovištích. Pochopili jsme to tak, že najednou mohou plnit úkoly maximálně tři lidé, tak pro nás byla jasná volba, že půjdeme spát a vše vyřešíme až ráno. Bylo poměrně pěkně, tak jsme ani nevyužívali erárních stanů a šli spát do blízkého lesa. Budík nás probudil asi po šesti hodinách, tak jsme postupně začali vstávat. M.i.X byl prvním dobrovolníkem, který odběhl plnit úkoly. Teprve teď nám došlo, že úkoly nemůžou dělat najednou tři lidi, ale pouze jeden (ano, Zuzka to věděla už od večera, ale nikomu to neřekla, protože si myslela, že i my jsme to pochopili správně). Toto byla velká škoda, protože takto jsme ztratili šest hodin času. Celé to bylo myšleno tak, že jeden vždy plní úkoly a zbytek spí. Tak jsme zase dopadli tak, že jsme to nestihli, ale alespoň si někteří mohli úkoly vyzkoušet :)

Mezitím jíme a vaříme nejrůznější jídla a čaje. No, prostě jsme to pojali tak trochu po svém. Před dvanáctou jsme se pomalu sbalili a vyrazili na další stanoviště. Tam bylo mooc stromů s mnoha čísly. Abych to upřesnil, na každém stromu bylo číslo mezi 1 a 120, několik z nich bylo vybarvených, a pod ním byly tři možné cesty k dalším třem číslům. Měli jsme najít jedinou možnou cestu od jedničky procházející přes pět různých barev od začátku až nakonec. Všechna čísla jsme si opsali na papír a pak už jsme nad nimi jenom přemýšleli. Za chvíli jsme vymysleli poměrně rozumný postup, jak se čísly budeme probírat a netrvalo příliš dlouho a měli jsme pravděpodobnou posloupnost barev. Pravda, objevil se jakýsi drobný zádrhel, ale o řešení jsme se mohli pokusit každých deset minut, tak jsme našeho kandidáta zkusili a bylo to správně :) Potom jsme popošli o kousek dál, kde bylo další stanoviště

Byla tam bohužel spousta týmů, tak jsme museli čekat opravdu hodně dlouho, asi tři hodiny. Kvůli tomu jsme měli dosti špatnou náladu, bylo nám líto, že vše stojí jen proto, že to jde na tomto stanovišti pomalu. Úkol spočíval v tom, že jsme měli naši posloupnost barev, kterou jsme zjistili na předchozím stanovišti, překódovat podle tabulky a potom pomocí barevných vlaječek poslat dát. Toto se dělo celkem čtyřikrát. Barvy se měly signalizovat mezi asi sto metrů vzdálenými skálami. Když jsme se dostali na řadu, bylo už dost šero, takže na vlaječky už skoro nebylo vidět. Měli jsme sice k dispozici barevně svítící lampičky, ale například na mém stanovišti svítila pouze zelená, tak byly úplně nepoužitelné. Na skalách už jsme nemohli mluvit, tak jsme pouze mávali vlaječkami. Většinou nebylo možné ve tmě rozeznat barvu, tak se nám přenos informace příliš nepodařil. Když jsme nakonec ukazovali vlaječky organizátorovi, řekl nám, že na ně v té tmě vůbec nevidí. To, že my jsme na ně taky neviděli, už ho ovšem nezajímalo, tak jsme ty barva na něj museli zakřičet, načež jsme se dozvěděli, že jsou špatně, tak jsme po třech hodinách čekání museli čekat dalších třicet minut. A mezitím se setmělo úplně.

Potom dostáváme pozici na mapě a jdeme dál. Na první pokus jsme se úplně nestrefili na tu správnou cestu, tak se kousek vracíme a potom už jdeme dobře. Na dalším stanovišti se kraje kriket s tenisákem. Nejdřív musíme dostat míček tak dvě stě metrů lesem, přičemž se musíme střídat a nemůžeme nijak upravovat okolí dopadnuvšího míčku. Jde nám to docela dobře, zvlášť M.i.Xovi, který posléze prozradil, že tuto hru má doma. Když jsme se dostali na konec dráhy, bylo nutné prostřelit míčkem nízkou rozsochu stromu. Máme několik špatných pokusů, potom dostává do ruky palici M.i.X a střílí rovnou do černého ;) Jako poslední úkol bylo strefit se během čtyř minut do koše asi ze čtyřmetrové skalky. Dílem náhody se nám to podařilo hned na třetí pokus.

foto

Dál pokračujeme na poměrně velký kopec, který se jmenuje Malá Buková. Po cestě nahoru se míjíme s týmem, který dolů snáší podivnou konstrukci vyrobenou ze špejlí. Na moji poznámku "Jé, hele, co to mají" se ozvala odpověď "Vy to za chvíli budete mít taky" :) A zřejmě měli pravdu. Nahoře jsme skutečně měli vytvořit konstrukci podle modelu. Měli jsme k dispozici špejle, ohledně provázků jsme dostali odpověď "Provázky nejsou, sorry". Chodili jsme tedy okolo a sbírali jsme kousky provázků, kde se dalo. Zkoušíme i jiné alternativy, trháme obvazy, používáme leukoplast... Nakonec nás stejně asi zachránilo, když nám tým "potůček" věnoval malou špulku niti. Naše dílo jsme dosti pomalu, ale jistě. Jen konformace naší molekuly je taková nějaká podivná. Když jsme ji postavili, dostali jsme ji za úkol v pořádku dopravit na další stanoviště. Scházíme tedy z kopce dolů a míříme směrem k Velké Bukové.

foto

Když jsme stoupali nahoru, po celém svahu kopce se pohybovaly reje světýlek. Skoro před koncem jsme si všimli, že někdo šplhá na kovový stožár. Protože jsme v týmu všichni komínáři, zajásali jsme, že si zase na něco zalezeme. Trochu nám bylo líto, že nahoru nakonec poleze jen jeden, i když.. Čekáme asi hodinovou frontu, až se vystřídají všechny týmy, které sem přišly před námi. Nahoru nakonec leze Zuzka, poté jí na provázku nahoru posíláme molekulu a ukulele, aby si k tomu mohla i zahrát :) Bez jištění si nahoru samozřejmě musela vylézt i Klára, ostatní jsme se udrželi na uzdě a zůstali dole, nebo alespoň na prvních pěti metrech. Potom jsme posláni na další místo na mapě, tak balíme batohy a vyrážíme dál.

foto

Po cestě jsme se minuli s týmem, který po cestách tak trochu zabloudil. My jsme naštěstí měli poměrně dobrou představu, kde je další stanoviště, tak jdeme dál a úspěšně jsme tam dorazili. Odhodili jsme batohy a dostali jsme velkou pneumatiku, na které byla načrtnutá šipka a čtyři čárky. Postupně jsme ji dovalili celkem k šesti stanovištím a zjistili, že další stanoviště je u čističky v Kuřivodech. Chvíli jsme ještě poseděli u ohně, najedli se a pak jsme pokračovali dál.

foto

Tento úsek cesty mě přišel poměrně dlouhý, možná proto, že šel převážně po nudné silnici. Když jsme dorazili k čističce, nějakou dobu jsme nemohli najít další stanoviště. Takto bloudících týmů tam bylo víc, tak nebylo jasné, který směr je správný. Po čtvrt hodině jsme místo dorazili. Dostali jsme za úkol vztyčit kůl uprostřed kruhu s poloměrem asi tři metry a s pomocí lana a provázku na něj dostat vlajku v podobě šátku. Ještě jsem zapomněl podotknout, že do kruhu jsme nesměli vstoupit. Byli jsme v dost špatném stavu, tak nám trochu dělalo problémy pochopit, jak co kdo myslí, ale nakonec jsme vše zvládli a mohli jsme pokračovat dál.

foto

Vystoupali jsme do blízkého svahu a šli k dalšímu stanovišti. Tak oba organizátoři spali u ohně, ale někdo je probudil a oni nám řekli, co máme dělat. Dva lidé dostali křídy a měli malovat obrázek, druzí dva byli přivedeni k vzorovému obrázku a měli ho za úkol popsat poslednímu člověku, tak zvané spojce, který stál na náspu mezi oběma dvojicemi, a spojka vše přetlumočila oběma kreslířům. M.i.X vymyslel poměrně zajímavý způsob popisování tvaru, používal co nejjednodušší geometrické útvary, zavedl světové strany a označil některé body písmeny. Když ovšem vzkázal "Severní stranu okrajového obdélníka vymažte", způsobil v druhém týmu trochu rozruch, alespoň dokud se nepodařilo technologicky vyřešit mazání, které pomocí mechu bylo (zřejmě) hračka. Úkol byl úspěšně splněn a tak jsme vyrazili k Jezovské hoře.

Cestou na vrchol začalo pomalu svítat, hlásil se nový den. Pomalu jsme pozhasínali čelovky. Nahoře byly asi dvacet metrů od sebe vzdálené skalky, mezi kterými byly pomocí velkých papírů označeny dvě cesty. Na cestičku mohl sejít jeden člen týmu a dal svým kolegům na skalkách konce provazu a na něj pak pověsil hák. Asi dva metry od cesty, ze které se nemohlo sejít, byl postavený kyblík s vodou. Člen týmu dole navigoval ostatní nahoře, že hýbali s provazem tak, aby na hák nabrali kyblík a postavili ho na jeden z papírů. Potom už ho mohl odnést pryč. Vše bylo splněno a i my jsme mohli jít dál. Alespoň tak jsem si to představoval, ale když jsem se chystal na odchod, zbytek týmu se vyjádřil jasně proti. Místo toho jsme popošli pár stovek kroků, naházeli na zem karimatky a spacáky a usnuli. Mohlo být tak sedm ráno.

foto

Probudili jsme se asi v půl třetí. Zjistili jsme, že všechna stanoviště už nám utekla a abychom mohli v závodě pokračovat, museli bychom dojít do Mukařova a odtamtud by nás teprve mohli dostat autem dál. Po krátké poradě jsme se rozhodli nikomu nekomplikovat život a ze závodu jsme odstoupili. Dál jsme pokračovali normálním vandrem. Naši cestu jsme se rozhodli směřovat k nějakému většímu městu, abychom se v neděli mohli snadno dostat domů. Úplně na okraji mapy, kterou jsme si ofotili od organizátorů, bylo nějaké městečko, ale netušili jsme, co je to zač, protože nápis už byl mimo výřez. Sbalili jsme se a vyrazili jsme tím směrem. Při scházení z kopce se nám otevřel nádherný výhled na hrad Bezděz. Když jsme se dostali na asfaltku, začalo se pomalu stmívat. Za chvíli už nad námi byla hvězdnatá obloha, na které čas od času proletěl meteor.

Večer jsme dorazili do Dolní Krupé, kterou jsme šli tak dlouho, než jsme nenašli Mysliveckou hospodu u Karla. Tam jsme do sytosti pojedli a popili. Taky jsme trochu překvapili servírku dotazem "Prosím, vás, kde to vlastně jsme?". Dozvěděli jsme se, že jsme asi deset kilometrů od Mnichova Hradiště. Když nadešel čas, sbalili jsme si věci a šli jsme najít nějakou pěknou loučku u lesa na spaní. Takovou jsme našli už asi po dvou kilometrech. Tak jsme nalámali dřevo a rozdělali oheň. Kolem něj jsme polehali do spacáků, uvařili čaj, povídali si a odpočívali. Někdy kolem druhé nebo třetí jsme šli spát.

Ráno nám dost dlouho trvalo, než jsme se sbalili, ale aspoň jsme byli příjemně odpočatí. Nabrali jsme směr na Mnichovo Hradiště, kde jsme byli asi v půl třetí odpoledne. Tam jsme obhlídli jeden komín a následně jsme se usadili v hospodě nedaleko nádraží. Co se ale nestane, chvíli tak sedíme a za chvíli kolem projde skupinka lidí s batohy. Trochu bystříme zrak. O něco později jde další skupinka s tričky Octoginta Octo. A další. A další. Tak jsme nakonec do Prahy jeli zase společně :)

Zapsal a stránky udělal Viktor, fotky nafotila Klárka

Valid XHTML 1.0 Strict Valid CSS!