Vyráželo se vlakem brzy ráno, kolem půl jedné. I ti, kteří se snažili dostat do Holešovic tramvají, která tam už několik let nejezdí, nakonec dorazili včas a nic nám nebránilo usednout do pohodlí EC vláčku a nechat se unášet krajinou s panoramatickým výhledem na Libčice, Kralupy, Počáply, Štětí, Lovosice, Trmice a další, krajinu lemovaly krásné komínky, kupříkladu krásné patnáctimetrové (když se tam připočte ta kůlna...) hranaté nebo cihlové, na kterých zedník v posledních metrech zapomněl použít maltu... zkrátka radost pohledět.
V Děčíně jsme s dvacetiminutovým zpožděním ten pětiminutový přestup sice nestihli, ale ač by bylo co kořit, další vláček do České Kamenice jel zanedlouho.
Přátelé, toto je země zaslíbená. Komíny kam oko pohlédne a ač je zde bydliště maxellerovo, pokořeny jsou tu jen čtyři objekty. Omámeně jsme procházeli tou podivuhodnou zemí, až jsme Ho spatřili: Tyčil se tam, dominanta sama, krásný, pevný, cihlový; a ač zneuctěn mobilním ochůzkem, přesto hrdý a nádherný.
Jenže bylo světlo a my měli velké bágly, tak asi někdy příště. Ale byl moc pěkný :o)
V Delvitě jsme dokoupili to, co jsme zapomněli v Praze, Klára utratila v řeznictví všechny stravenky, které měla, ještě jsme propátrávali přístup k jednomu komínu, až na nás pustili psa, a pak už jsme se vydali na dlouhou cestu na Kamenický hrad. Po snad dvou kilometrech jsme zmoženi dorazili na onen kopec, jež se skví ve výši 530 metrů nad mořem a na kterém byla kolem patnáctého století vystavěna ona zřícenina (nebo tehdy asi spíš hrad) na obranu a zároveň jako strážní věž. Zde jsme za pomoci kostky tuhého lihu a zasněženého dřeva rozdělali ohýnek, uvařili si a zalehli do spacáků uprostřed nádvoří. Měsíc vrhal stíny skrzevá okenní mříže, mraky a mlha se válely všude kolem nás, sníh bíle zářil - těžká romantika.
Po aditivovaném čaji se v přestávkách mezi koulováním (stále ve spacácích) rozproudila debata na téma dvou nejmenovaných pánů a jedné nejmenované hrabošky (já ne!!) za rok. Jak pojedou s těmi kočárky kolem těch komínů a budou vědět, že už ne... a že nejspíš za jejich zády budou jejich partnerky (potažmo partneři) kořit místo nich, pod dečkou schované prekiorukavice a pod hlavou mimin srolovaný žebříček :-D
Hraboška si ulehčuje zátěž ;)
Vaříme dobrý večerní čajík.
Prekiontrické rukavice se ukazují být výbornou pomůckou na rovnání dřeva v ohni.
Noční pohled na naši zříceninu
